* existuje pocit sounáležitosti (wir–gefühl), společný cíl či společný

osud (členové zažívají podobné události, cítí soudržnost),

* ohraničení členů směrem ven.

Jak už vyplývá z definice malé sociální skupiny, důležitým momentem

je informace o její velikosti a složení členů. Charakteristiky členů určují,

jaké bude jejich chování ve skupině a jak se k nim ostatní členové budou

chovat. Ve skupině dochází postupně k tzv. diferenciaci členů, každý zaují–

má určitý status (význam, prestiž pro skupinu) a obdrží určité sociální sku–

pinové role (soubor očekávání, jak se daný jedinec bude chovat). Podle teo–

rie optimálního odlišení (optimal distintiveness theory) (Brewer, 1991) se

jedinci snaží dosáhnout rovnováhy mezi potřebami asimilace a diferencia–

ce. To znamená, že všichni touží po určité podobnosti s ostatními, ale záro–

veň i po zachování jedinečnosti. 

Závislost versus nezávislost

Lidské zrání lze chápat jako složitou cestu od závislosti přes nezávislost

k vzájemné závislosti. Dítě o svoji nezávislost od určitého věku usiluje a učí

se pomalu se odpoutávat od rodičů. Tento proces separace a boje o autono–

mii trvá prakticky až do dospělosti. Dospělý „nezávislý“ a harmonický je–

dinec může nastoupit na cestu „závislosti“. Navazuje trvalá emoční pouta,

nejprve k partnerovi a později ke svým dětem. 

Rovněž tým je skupinou vzájemně závislých lidí, kteří tuto závislost

chápou jako předpoklad pro fungování skupiny. Jsou ji schopni podporovat

a jsou schopni omezit prosazování svých zájmů ve prospěch celku. Je to po–

dobné jako u kolektivistických kultur, v nichž je skupina nadřazena jedno–

tlivci (např. vietnamská kultura) a zájmy jednotlivce nejsou prosazovány

tak razantně jako v individualistických kulturách (např. německá či americ–

ká kultura).

Podle Plamínka (2000) tým jednotlivce omezuje v jeho nezávislosti.

Ideální je, když toto omezení člověk sám vytváří a není k tomu nucen

zvnějšku. Manažer musí podporovat atmosféru respektu k jednotlivci

a jeho názorům, tj. nesmí vstupem do vztahu vzájemné závislosti ztratit

svou osobní nezávislost a identitu. Každý z nás je jedinečný a je přiroze–

né, že to, v čem se liším, vzbuzuje opatrnost, která může přejít v nelibost

(podobenství s bílou vránou, kterou černé vrány ze skupiny vyloučí či ji

uklovou). 

135